Víkend ve Vrabcově

… v práci jedu poslední měsíc. Začínám si pomalu zvykat na myšlenku dlouhých prázdnin, ale čas od času na mě stále padá strach. Hmotný strach, ale také přemýšlím, jakou smysluplnou činností naplním dny - a co víc - aby to moc nestálo. Tohle toulání po Česku je jedna možnost. Patrně.

Máchovo jezero jsem v životě neviděla - bůhví, jak k tomu vlastně došlo, že bylo vynecháno dokonce i z mé výchovy  - a tak když se mi naskytla možnost navštívit tento kraj, snažila jsem se jí využít. Nebylo to jen tak. Objekt starého mlýna na Vrabcově se pronajímal za paušál, což je pro vlastníka pohodlné, pro mě to znamenala vyvinout nemalé úsilí a sehnat dostatečný počet lidí. Když den před odjezdem začali odpadávat s horečkami, trochu jsem si nadávala a přemýšlela, zdali mi to stojí za to.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Ten kraj je kouzelný. Bezděz, Houska, Máchovo jezero, Kokořín. Všechno jsme to nestihli, ale mám splněno - české moře Máchovo jezero jsem viděla, objela na kole - a takhle před sezonou je to velmi hezké - když si ale představím, že všechny ty kempy a rekreační zařízení  se zaplní lidma - tak potom to musí být dost hrůza. Továrna na rekreaci. V létě tam nejedu.

Stihli jsme ještě navštívit hrad Housku. Cestou ovšem zastávka ve vesničce Blatce, kde  ze stodoly vytvořili “cyklistickou” hospůdku u paní Halbychové, kterou ozdobili sádrovými zvířátky, umělými květinami, plastovými židličkami, prostě kýč na kýč - a přesto tam bylo hezky a milo. Moc tomu nerozumím, ale BYLO tam hezky a milo. A dobře uvařili.

No a Dědův mlýn ve Vrabcově je stavení na konci světa. Historii má někdy ze 14 tého století, po zimě bylo ještě trochu zatuchlo, ale oba dny svítilo celý den sluníčko a to, jak známo léčí zatuchlé stavení i zatuchlou duši.

Tak dobrý. Třeba se to někdy podaří zopakovat. Kokořín a Bezděz také ještě mám na seznamu.

Hrad Houska                            Mlýn ve Vrabcově